Jak vznikly 

V roce 1999 byla Evropskou komisí zahájena iniciativa Společných evropských indikátorů (ve zkratce ECI, z anglického European Common Indicators), která proběhla ve dvou fázích – teoretické přípravě a pilotním testování.

Původně se diskuse rozvíjela kolem 18 témat pokrývajících více než 100 indikátorů. Výsledkem intenzivního procesu konzultací a jednání s místními úřady desítek evropských měst bylo zúžení seznamu na sadu 10 tématických indikátorů, dodatečně rozšířeným o souborný ukazatel ekologické stopy (Ecological Footprint). Indikátory jsou vytvořeny na základě šesti definovaných hledisek udržitelnosti a každý z indikátorů v sobě odráží různý počet těchto hledisek.

Testovací fáze sledování těchto indikátorů byla oficiálně odstartována na 3. Evropské konferenci o udržitelných městech v Hannoveru v roce 2000 a trvala do roku 2003. Do indikátorové iniciativy se postupem času dobrovolně zapojilo více než 160 místních úřadů v celé Evropě. Tyto města také poskytla získaná data pro účely prověření navržených metodiky i pro účely srovnávání. Výsledky testování jsou shrnuty v anglicky psané publikaci.

Budoucnost iniciativy ECI je nyní v rukou samotných místních samospráv. Evropská komise po ukončení pilotního testování nevyvíjí žádnou systematickou aktivitu týkající se ECI. Rostoucí zájem českých a moravských měst o tyto indikátory ukazuje, že iniciativa je životaschopná i bez „bruselského vedení“. Pro uplatnění indikátorů v našich městech byla nutná úprava a konkretizace obecné evropské metodiky, aby vycházela z místních podmínek a byla „přenositelná“ v rámci měst.  Shrnutí upravených metodických listů přináší tato příručka.

Základní prvky udržitelnosti, které tvoří podklady pro výběr indikátorů

1. Rovnost a společenské začlenění (dostupnost přiměřených a cenově přijatelných základních služeb pro všechny, např. vzdělání, zaměstnání, energie, zdraví, bydlení, školení, doprava);
2. místní správa/pravomoci/demokracie (účast všech skupin místní komunity na místních plánovacích a rozhodovacích procesech);
3. lokální/globální vztahy (uspokojovat místní potřeby místně, od výroby po spotřebu a odpad; uspokojovat ty potřeby, které nelze uspokojit lokálně, udržitelnějším způsobem);
4. místní hospodářství (sladit místní dovednosti a potřeby s dostupností zaměstnání a dalšími zařízeními tak, aby co nejméně ohrožovaly přírodní zdroje a životní prostředí);
5. ochrana životního prostředí (přijmout přístup vytváření ekosystémů; minimalizovat využívání přírodních zdrojů a půdy, tvorbu odpadů a znečišťujících emisí, chránit biologickou rozmanitost);
6. kulturní dědictví/kvalita vybudovaného životního prostředí (ochrana, zachování a rehabilitace historických, kulturních a architektonických hodnot, včetně budov, památníků, událostí; rozšiřovat a chránit přitažlivost a funkčnost prostor a budov.